Točí a pomáhá do vyčerpání organismu

//Točí a pomáhá do vyčerpání organismu

Režíruje dokumenty, ač není vystudovanou režisérkou, adoptovala černošskou dívku (ne na dálku, ale úplně na blízko), ač jí od toho okolí zrazovalo, založila si neziskovku a pomáhá, ač si to občas od některých docela slízne. Markéta Nešlehová si dělá vše po svém a nenechá se odradit. Ani nelehkými obdobími, třeba tím nedávným po rozchodu s manželem. Markéta se oklepala a už zase jede na plné obrátky. Poznaly jsme se při jednom charitativním běhu. I když „poznaly“ není úplně přesné, Markéta měla dorazit, nakonec ale v tu dobu natáčela v Kambodže. Přesto běh finančně podpořila, sama totiž hromadit majetek ke štěstí nepotřebuje…

Co momentálně točíš?

Dokončila jsem film, který mi naplnil několik let života – Můj skřítek se jmenuje Resmay. Je o týrané kambodžské holčičce, o právech dětí v 21. století, o morálce, o naději, že i krutý život může mít happy end, že pravda a láska stále může zvítězit. Premiéru bude mít 3. 10. na ČT2. Byl tak náročný, že jsem ho párkrát odstonala. Jednou jsem jela po dlouhých dnech ve střižně rovnou na měsíc do Asie – a skončila v Rangúnu v nemocnici s podezřením na infarkt. Naštěstí mám srdce dobré :-D, takže šlo jen vyčerpání organismu. Musím zkrátka náročnější práci kombinovat s méně náročnou, a tak točím pro komerční televize. Abych se „nezvencla“ ze ziskového světa a abych na druhé straně nedělala jen neziskové projekty a neutopila v nich všechnu energii. Hledám rovnováhu a ta kombinace je dobrá. I když tedy v poslední době pozoruji, že všechny mé náměty na dokumenty jdou stejným směrem….

Když zmiňuješ neziskové projekty, kdy a jak ses rozhodla, že budeš pomáhat?

Jsem od dětství přecitlivělá, naprosto neschopná dívat se na to, jak silnější ubližuje slabšímu. Vždycky se mne to dotýkalo až fyzicky. Byla jsem v tu chvíli tou nafukovanou žábou, šikanovaným klukem i ponižovanou babičkou. Fakt to bolelo. Nedokážu to vysvětlit, snad jen, že jsem ústrky poznala na vlastní kůži – byla jsem zrzavá solitérka, co byla největší ve třídě, dobře se učila a místo fotbalu s kamarády hrála na piano a vynášela odpadky. Když jsem se oklepala do dospělosti, tohle mě nepřešlo. Cítím, že prostě můžu, že musím. Dneska bych to pojmenovala jako soucit, a nemyslím to jen jako podání kapesníku uplakanému, ani jako nějaký spasitelský sebedestrukční komplex. Spíš jako zodpovědnost: jsem zdravá, mám krásný život. Mám nazbyt. Mám možnost. Mám chuť. Je to vlastně banální: nechci vyrábět peníze, abych stále zvyšovala svůj blahobyt. Peníze mi usnadňují život, ale nenaplňují mi ho. Nejedu na růst hrubého domácího produktu, ale hrubého domácího štěstí….

Vzpomínáš si přesto na nějaký impuls?

Nevím. Když spolužáci utrhli křídla mouše? První dospělácký impuls byl někdy v 90. letech. Neřešená rasová problematika a já kamarádila s Romy, psala o nich, jezdila na návštěvu, sponzorovala… No a pak návštěva Asie. To byl zlom.

V čem?

Zjistila jsem, že jsem Asií lapená. Získala jsem nadhled nad českou kotlinou. Něco jako když si dlouhodobě nepouštíš české zprávy, ale zpravodajství CNN. Dostaneš jinou perspektivu. Vidíš, že svět se neřídí podle bílé rasy, že světu nevládne soudkyně Barbara a Zeman s Babišem. No a začala jsem uvažovat, jak bych mohla pomáhat efektivně. Byla z toho veliká fotografická výstava na pražské Pěší zóně, výtěžek šel na vzdělání konkrétních kambodžských dětí.

Později tedy vznikla nezisková organizace We can…

Jojo, zjistila jsem, že pořádat výstavu pro kambodžské děti se dá líp jako neziskovka než jako Markéta Nešlehová. Navíc umíme to, co většina neziskovek neumí: svoje projekty medializovat. Fotit, točit, psát, zveřejňovat. Začátek byl vtipný: Stanovily jsme si s kamarádkou Kateřinou plán na dva roky – a přišla uprchlická krize. Plán šel do kopru. První, co jsme dělaly, byla sbírka pro uprchlíky. Jely jsme s kameramany a dvěma narvanými dodávkami do Berkasova, vezly jsme humanitární pomoc, dobrovolničily, točilo se…krom první pomoci vznikl i první záznam. Díky němu se k nám přidal aktivista Michal Majzner, spolu jsme dali dohromady projekt Příběhy uprchlíků, dostali jsme grant a točili emotivní spoty o lidech bez domova….

Takže Kambodža už není aktuální?

No, ta byla v tom plánu 😀 Ale už aktuální zase je. Kambodža je naše láska. S kamarády jsme vytvořili tým, který odstartoval dlouhodobou sbírku na stavbu střední školy v Kambodži. Vycházím z toho, že to je nejlepší investice do chudé země. Bez vzdělání není budoucnost, není naděje na lepší časy.

Před časem jsi pořádala Kambodžský Den dětí, co to bylo za akci a jak dopadla?

První akce, pilotní výběr sponzorských peněz na cihly pro školu. Ochutnávaly se nudle, smažili se cvrčci, vystavovali jsme fotky. Vyprávěla jsem o Kambodži, pouštěla ukázky z dokumentů. Byla to zkouška, co v naší malé skupince dobrovolníků zvládneme. Bylo to moc fajn.  A vybrali jsme první příspěvky. První kousek základu školy máme v kapse 😀

21. 9. pro naši školu hráli kamarádi z kapely Prohrála v kartách. Sešli se po roce jen kvůli téhle benefici. Respekt a velké díky… no a už máme v plánu i další projekty.

Dříve jsi natáčela reklamy pro velké korporace. Teď točíš dokumenty a děláš neziskové projekty. Jak přišel ten posun? 

Když člověk vyjede na východ, více si uvědomí, že věci fungují jiným způsobem než hromaděním. Člověk nemusí mít nic, a přesto může být šťastný. Reklama pro korporace byla fajn, ale já na ty složenky vydělávám i teď tím, co mě těší.

Nejsi vystudovaná režisérka, jak ses vlastně dostala k natáčení dokumentů? 

Od popelnic. Odspodu. Od nuly. Jsem vystudovaná novinářka, ale od konce devadesátých let mi novinářské prostředí přestalo dělat dobře. Dostala jsem lano do ČT jako dramaturgyně. Později jsem se otevřela režírování a začala se režii učit. Postupně mi začala chodit témata dokumentů, objevovaly se nové a nové možnosti…. Stejné je to i s neziskovkou. Myslím, že to tak je se vším. Pro nové věci je třeba vytvořit prostor.

S dcerou Viki

I pro adopci dítěte…

Jasně, ale i tohle mi přišlo jako přirozená součást mého života. A i když to vlastně nebylo jednoduché, Viki je to nejlepší, co mě v životě potkalo.

Adoptovat dítě je velké rozhodnutí, jak jsi ho prožívala? 

Přišlo mi to naprosto normální. Nemohla jsem otěhotnět a adoptovat dítě jsem vždycky chtěla. Navíc dětské domovy jsou plné dětí, které potřebují milující, zdravé rodiče, co dokáží převzít zodpovědnost a děti chtějí. Je na tom něco složitého? Na druhou stranu mi do života přišel hotový človíček s traumatickou minulostí a učili jsme se spolu žít. Já jako terapeutická máma, Viki jako moje dcerka. I tak bylo z mého pohledu nejtěžší odolat tlaku okolí, které se zaklínalo vlastní krví, genofondem, předsudky…

Setkáváš se s předsudky dodnes?

Už je nevnímám, jsou-li. Já a Viki jsme máma a dcera. Hotovo. Takže snad jedině v rámci asijských cest se třeba v Barmě na trhu někdo podiví, že má zrzavá máma černošské dítě. Reakce jsou ale krásný – čistá radost, že dítě bez domova dostalo zázemí.

Před časem tě potkala změna v životě. Můžeme o tom mluvit? Jak jsi zvládla těžké období po rozchodu s manželem? Ovlivnilo tvoji neziskovou práci?

Rozchody jsou součástí života. Záleží na okolnostech a na míře vkusu, se kterou se odchází. S Viki jsme to zvládly – co nás nezabilo, to nás posílilo. Bydlíme v Praze, mám báječného muže a Viki parťáka. Paralýzu a tunel už mám za sebou. A teď už zase znovu můžu, chci, mám chuť…. Protože we can.

MARKÉTA NEŠLEHOVÁ – Absolventka Fakulty žurnalistiky UK, z novinářské a publicistické práce (mj. Týden, Lidové noviny, MF DNES, Hospodářské noviny) sběhla k režii, dramaturgii a scenáristice. Dokumenty: Můj skřítek se jmenuje Resmay (o záchraně kambodžské holčičky), ŽENYvPOLI o romských ženách ve veřejném životě či ROM_ID o mladých příslušnících romského etnika rozesetých po Evropě. TV práce:  Na cestě, Národní klenoty, Cestohrátky, Khamoro, Naše tradice, EBU challenge, Tečka páteční noci, Moje Colours, PanMáma… Ocenění: Hlavní cena Grand Prix na festivalu Golden Wheel v makedonském Skopje za ŽENYvPOLI (2012), Čestné uznání na festivalu Roma Life v Budapešti za dokument ŽENYvPOLI (2012), cena Anděl 2008 – za DVD Live & Life Blue Effect…

Víc informací o Markétě tady: www.neslehova.cz www.we-can.cz www.detipatridoskoly.cz www.resmaymovie.com

Napsala: Markéta Čepická Daňhelová

20. 9. 2017

 

By | 2017-09-26T13:12:08+00:00 Září 20th, 2017|balanc|0 Komentářů

Napište komentář

%d blogerům se to líbí: